To bylo jednou na vánočním večírku, kdy mi Dan Dvorský, kolega z práce tak v meziřečí řekl, jestli bych s ním nechtěl jet na Sibiř na přechod Bajkalu. Protože jsem pro každou špatnost, koukl jsem do mapy, uviděl vedle Bajkalu Irkutsk a bylo jasno. Do Irkutsku jsem si řekl právě před deseti lety, když jsem nad ním letěl do Jižní Koreje, že tam chci někdy letět. V podstatě bylo rozhodnuto. Již jen doladit nějaké věci jako letenky, víza a bylo to OK. Samozřejmě si to nenechává ujít Kotys, protože ten také nezavrhne cokoli, co zavání trochou, nebo větší trochou dobrodružství.
23.2.2020, deset minut po půlnoci odlétáme z Vídně do Moskvy, kde máme záměrně 20 hodin čas mezi přestupama. Ve 4:55 místního času jsme Moskvě. V plánu bylo přesunout se někam do města, tam se dopoledne prospat a odpoledne využít k prohlídce města. Busem z letiště se přibližujeme k centru. Tam kde autobus skončí (v centru to ještě zdaleka není), pouštíme google mapy a hledáme nejbližší hotel. Pěšky jdeme asi jeden a půl kilometru ranní Moskvou, kdy ještě padá jakýsi mokrý sníh a už se vážně těšíme kamkoliv do postele. Uleháme v 6:44 a máme budík na 10:30 na snídani, která byla do jedenácti, ale vůbec za to vstávání nestála…
Ráno po snídani vyrážíme do centra. Na Rudém náměstí jsou ještě vánoční trhy a veselo. Koukneme na chrám Vasila Blaženého, rudé Národní muzeum, Leninovo mauzoleum a po ulici Nikolskaya uděláme okruh okolo Kremlu a národní knihovny. Po vyhlídkovém výšlapu dáme boršč na posilněnou v moc pěkné hospodě, kde jsme každej grátis k jídlu dostali panáka vodky. Na letiště přijíždíme poměrně brzy, ale čas trávíme příjemně v lounge, kam nás vzal Dan. Hodinu po půlnoci nám to konečně letí do Irkutsku. Skoro šestihodinový let už mne moc nebavil, ale dal jsem se do řeči se spolusedícím párem z Irkutsku, který se vracel z dovolené na Kubě. Vyptávali se kam jedeme, že zima je teď hodně teplá, ukazovali mi fotky dětí a vyprávěli kde, kdo byl. Zajímavý a fajn manželský pár. Když jsem teda říkal, že jedeme na Bajkal, ptali se, jestli tam jdeme s nějakým místňákem. Říkám že ne, sami. Paní se trošku zhrozila, že prej jsou tam medvědi. Říkal jsem, že doufám, že teď v zimě spí. A taky že jo, spali. Žádného jsme nepotkali.
Chvíli před polednem 24.2. přistáváme v Irkutsku. Mám radost. Jsem na Sibiři! Jsem zvědavý, jak bude venku. Z letadla to vypadá pěkně. Bílo, ovšem žádné kupy sněhu. Venku minus osm stupňů. Nevím jakto, ale úplně cítím, že na Sibiř je to fakt teplo. Pro našince to byla taková svěží zima, kterou doma už tak často nezažíváme. K bydlení máme pronajatý byt nedaleko od vlakového nádraží, abychom to ráno na vlak neměli daleko. Hlavním úkolem dne je nakoupit. Především sehnat plynové bomby a potraviny. Na bomby vytipujeme pár obchodů se sportem a zadaří se hned v druhém. Ovšem zajímavá jsou jejich nákupní centra. Kdo by čekal obchoďáky jak u nás, ten by se mýlil. Většina toho, co je označeno jako nákupní centrum jsou, řekl bych takové pasáže s se stánky. Ale jó, pravda, poslední noc před návratem dom jsme v Irkutsku jeden normální nákupák objevili. Po bombách nakoupíme potraviny a stavíme se na jídlo v jídelně, kde vaří výborné Pozy, sibiřské knedlíčky plněné čímkoliv. V potravinách máme s Kotym klasický problém – strach, že toho budeme mít málo. Kupujeme uzené ryby, instantní jídla, konzervy, pár jablek, kaše, tyčinky, mlíko ale i mražené knedlíčky a takové masové bobky. Když bude všude mrznout, musí nám to zmrzlé vydržet. Večer naposledy přebalíme a jdeme spát.
Ráno v 7 nám jede vlak směr Babuškin. Na vlak to z ubytování máme asi 10min pěšky. Venku je čerstvo, dobrých deset pod nulou. Sníh na nástupišti krásně křupe. Po odbavení průvodčí u vlaku, se uvelebíme v našem kupéčku s dvěma patrovýma postelama a čeká nás pět hodin jízdy. Transsibiřská magistrála, 9288km dlouhá železniční tepna z Moskvy do Vladivostoku se dá absolvovat za týden. My si z této štreky ukousneme jen malinkou část, asi 300km. Ve vlaku každý dostáváme povlečení, ručník, kompletní vybavení na nocování, i když jedeme jen dopoledne. Když procházím kolem jiných kupé, lidé je mají pěkně zabydlené. Povlečené postele, jsou v papučích a pyžamu. Ve vlaku se dá koupit malé občerstvení. Nápoje teplé i studené, instantní polívky a nějaké sladkosti. Konzumace alkoholu je zakázaná. Za deset dvanáct jsme v Mysovaji – Babuškin.
Babuškin je malé město, od Irkutsku na druhé straně Bajkalu. Dříve, když ještě Transsibiřská magistrála nebyla celá dostavěna, se zde vlaky překládaly na lodě a pokračovaly po Bajkalu. Je zde pěkné nové nádraží, ale domy jsou již typicky menší, dřevěné, některé více zdobené. Obchůdky jsou na hlavní třídě, ale jsou to jen malé buňky s pultovým prodejem. Dlouho se tu nezdržujeme a vyrážíme na jezero.
Od nádraží přímo přes koleje, kousek po poli, pobřeží, kolem starého nájezdu na loď a jsme tam. Stojíme na ledě. Shodíme naše boby, které vezeme z Čech a zapřáhneme je k sobě každý svým důmyslným „postrojem“. S buzolou a raději aji mapama v telefonu určíme směr a začínáme šlapat. Je to zajímavý pocit. Na druhou stranu nebylo vidět. Člověk se tedy vydává „tím směrem“ a před sebou má jen bílou pláň, která je občas přerušena nějakou vyzdvihlou krou, nebo hromadou sněhu. Někdy je něco vidět tak z dálky, že si člověk říká, jak to musí být velké, ale ve skutečnosti to třeba není hrouda vyšší než půl metru. Šlapeme, snažím se jít rovně naším směrem. Vždy si vyhlédnu nějaký výčnělek na planině a jdu směrem k němu. Dan to ale stále tlačí víc a víc doleva. Že prý má trasu v hodinkách a ta je níž vlevo. OK, mířím to tam. Skoro po třech hodinách mi to nedá a podívám se na svoji mapu a vidím, že směr nemáme nejlepší, jdeme hodně na jih. Dan prozkoumává hodinky a zjišťuje, že si omylem nastavil špatný cíl. Nevadí, narovnáme to a zrychlíme, ať ujdeme dnes aspoň 15km. Původní odhad, že půjdeme aspoň 4 km/h, nevím jak to, ale byl nereálný. Průměrná rychlost (ovšem i se zastávkama), je 2,6 km/h. Skoro za pět hodin jsme ušli jen 12 km!
Asi jsme se moc kochali… V šest večer to zapíchnem, abychom stany stavěli ještě za světla. Postavíme stany a potýkáme se s prvním problémem. Plyn v takovém mrazu nehoří. Já jsem tedy jednu svou bombu měl v batohu hned u zad a po dobu stavění stanu už v bundě, ale další dvě bomby nám nehoří. Musíme vždycky chvíli zahřívat a chvíli vařit. Nemilé je, že bomba se unikáním plynu sama chladí, a to podpoří ještě mráz patnáct pod nulou. Vaření trvá docela dlouho. Prvně rozpustit dostatek vody pro mne a Kotysa, pak ohřát vodu na vaření a uvařit. Celkem dlouhý proces. Hlavně že jsme koupili bomby v Rusku a bylo na nich napsáno, že jsou do mínus dvacet jedna. Měli jsme výborné masem plněné knedlíčky. Dan, který byl sám ve svém stanu vytuhl už během našeho vaření. Po jídle celkem rychle usínám a budím se až v 8:44 ráno druhý den. Tvrdý spánek. V noci mělo být minus dvacet tři. Na místní poměry vlídná zima, umí tu být i pětatřicet.
Ráno se člověk probudí do totálně uvnitř zamrzlého stanu. Takovou vrstvu námrazy na stanu jsem ještě nezažil. Každým pohybem na mne, a hlavně na spacák padá sníh, který se rychle rozpouští, což mne neskutečně štve. Co nejrychleji tedy ven ze stanu a vařím venku. Mlíko je do rána beton, Kotyho vajíčka taktéž. Vše co může Vám tu velmi rychle zmrzne. Co jsem nechtěl aby zmrzlo, dal jsem si na noc do spacáku. Měl jsem tam i boty, z nichž jsem chtěl vysušit pot. Po snídani se nám daří v 11 vyrazit. Stále rovně po sněhové pláni. Občas míjíme kry, nebo nějaké praskliny. Žádné ale nejsou takové, kde bychom viděli riziko pádu do vody. Občas se dá z ledu vyčíst jeho tloušťka, což je minimálně 70 cm. Dnes už vidíme na druhou stranu, a tak si za cíl můžeme určit sněhovou planinu na protilehlém kopci ve tvaru V a tak jdeme stále směrem na Véčko. Pro dnešek jsme si dali cíl 20 km. Jde to průměrným tempem 3,3 km/h a tak jsme tam za šest hodin. Vaříme masové bobky. Tři dny z obchodu a stále jsou zmrzlé. Byly výborné. Koty k nim udělal rajčatovou omáčku s indickým kořením. Tuto noc už jsem tak tvrdě nespal a občas jsem se v noci převaloval. Nad ránem jsem ale zase vytuhl a vstáváme opět skoro v devět. Vyspávání nám tu nějak jde. Ale však co, nemáme nic jiného na prácu než se jenom sbalit a jít.
Poslední den už nám chybí jen 16 km, co to máme na břeh do vesnice Balshoi Goloustnoye. Vycházíme kolem desátý ráno. Dnešní pochod byl, co se týče stavu ledu nejrozmanitější. Začali jsme na obvyklé vrstvě sněhu, pak jsme začali potkávat menší a později větší pole ker, které jsme raději obcházeli, než v nich poskakovat a vystavovat se riziku prasknutí bobů a poslední asi polovina cesty byl už čistý led občas pokrytý malou vrstvou sněhu. Po čtyřech hodinách pochodu nejrychlejším tempem 3,8 km/h za celý tři dny přicházíme ke břehu v Balshoi Goloustnoye. Už z dálky jsme viděli prvně občas nějaký odlesk, pak to začalo nabírat reálnějších obrysů – vznášedla, které zde v zimním období nahrazují lodní dopravu. U břehu se dokonce pohybují bruslaři a chodci po ledu. Balshoi Goloustnoye je taková místní riviéra, řekl bych turistické centrum, ačkoliv zde v samotné vesnici moc zajímavostí není. Teda krom skupiny hotelů a části vyloženě pro turisty, která je jasně oddělena od zbytku vesnice. Přicházíme k molu vedle kostela, kde je několik hotelů a penzionů. Více vpravo odsud je zbytek vesnice. Moc toho otevřeného není, ale naštěstí máme z bookingu zaplacený pokoj a jsme ubytování v pěkné dřevěné chatce. V udírně se udí omuly – ryby které okolo Bajkalu prodávají na každém rohu. Odpoledne ještě vyrážíme do vesnice omrknout sámošky a koupit nějaké pivo.
Původní plán pokračovat ještě dále po ledu na jih do Listvjanky vzal za své s ohledem na předpoklad stejně rychlého, nebo spíše pomalejšího postupu z důvodu krových polí. Bylo to stejně daleko, jako přes jezero, ale my na to měli o den méně. Rozhodli jsme se prodloužit si tedy pobyt zde v zapadlé sibiřské vesnici a jeden den jsme se vydali na pěší tůru na jih po pobřeží po Great Baikal Trail. Tato bezmála 60 km dlouhá část – z Listvjanky do Balshoi Goloustnoye je považována za jeden z nejhezčích treků v Rusku a myslím že právem. Prošli jsme si jen kousek, 8 km směrem na jih a příroda s výhledy na zamrzlý Bajkal byla úchvatná.
Na další den už máme autobus přes Irkutsk do Listvjanky, abychom se neochudili ani o toto lázeňské městečko. Bus z Balshoi Goloustnoye jede v 8 ráno a řidič si to celkem svižně štráduje po zasněžených sibiřských silnicích. V autobusu je pořád zima a ani já! nesundávám tenkou péřovku. V Irkutsku přestoupíme na maršutku, která nás hodí přímo do Listvjanky. Toto turisticky ještě více exponované místo má být zítra svědkem Bajkal Ice Maratonu – chceme se jít podívat do cíle na doběh závodníků. Klobouk dolů před těmi, co absolvují maratón přes zamrzlý Bajkal v těchto podmínkách. Jsou ročníky, kdy je závod v průběhu zrušen, kvůli nepříznivým podmínkám. Odpoledne projdeme městečko, ochutnáme místní speciality a jdeme celkem brzy spát v pohodlí pěkného hotelu na konci města, snad nejvzdálenějšího od centra.
Druhý den v Listvjance se dopoledne jdeme podívat na domnělý cíl maratónu, ale zjišťujeme, že to byl start a závodníci běží na druhou stranu. Takže je už neuvidíme. Nevadí, jdeme aspoň na Great Baikal Trail tentokrát z druhý strany. Vyrážíme z Listvjanky lesem. Cesta je ze začátku i projetá skútrem, později ale již jdeme jen ve stopě jednoho člověka, který šel, jak to vypadá, pár hodin před námi. Přes kopec a dolů serpentinami scházíme dolů k jezeru a po ledě se vracíme zpět. Tady je to na ledě velmi frekventované. Potkáváme lidi na skútrech, mašery, běžkaře, turisty, vznášedla ale i náklaďák a osobní auta na ledu. Velký rozdíl oproti předchozímu třídennímu pochodu, kdy jsme na ledě nepotkali ani živáčka.
Tím se naše sibiřské dobrodružství završilo. Další den už jen přesun do Irkutsku, nocleh nedaleko letiště a zpožděným letadlem odlet přes Moskvu do Vídně a dom.
