Když nám padla expedice, přemýšleli jsme nad nějakou akcí, kterou bychom aspoň trošku uspokojili touhu po výškách a uvalili našetřenou dovolenou. Než vše namyslíme a připravíme, je zima, takže volba je jasná: Jižní Amerika. V lednu by nejméně deštivo mělo být v Chile, které jsem navrhoval. O tom ale nic nechtěl slyšet Kotys: „Co je v Chile? Jaký hory? Ty mne nezajímají. Když jedu do Jižní Ameriky, tak se chcu vrátit na Chimborazo sundat pytel. Jaký je tam počasí?“
Hmm, fajn, tak vše co jsem namyslel je zbytečné, jdu se podívat jak je v lednu v Ekvádoru. Moc šancí jsem tomu nedával, protože v lednu to ještě v Jižní Americe funguje tak, že čím jižněji, tím líp. Ale ne na rovníku. Ha! Leden je spolu s červencem nejsušší měsíc. Co se týče deště, je to 50 na 50. Buď prší, nebo neprší. Fajn, můžeme jet. Namyslel jsem tam nějaké kopce, kam by jsme se rádi podívali. Bohužel Cotopaxi jsme museli vyškrtnout, protože je od srpna uzavřená kvůli sopečné aktivitě. Podíváme se tedy na Iliniza Norte, Cayambe, Tungurahua a Chimborazo. Mezi tím nějaké přesuny a relax – to už vymyslíme na místě. Kupujeme ledenky a začínáme se těšit.
Asi týden před odjezdem se Kotys potkává se Špecem, který se vrátil z půlroční poutě do Santiago de Compostela a říká mu o našem plánu. Netrvá to ani dva dny a Špec kupuje letenky. Jede s náma. Tak to jsme 3 ze 4 z minulé výpravy, kdy jsme na vrchol Chimba nedolezli.
4.ledna zvedáme v Brně kotvy a z Vídně přes Dusseldorf letíme do Miami. (bez Špeca, ten letí jinak a sejdeme se až v Quitu) Čekání 12 hod v Dusseldorfu nic moc. Měli jsme spacáky, takže jsme se zašili co nejdál v letišti, kde nikdo nechodil a snažili jsme se spát. Stejně tak do hodiny tam byla ochranka. Naštěstí byli v pohodě a jen řekli ať neležíme tady u těch dveří a lehneme si tamhle o tři metry vedle… Z Miami do Quita nám to letí až druhý den, protože tam rozumně nic nenavazovalo a navíc to leti z letiště ve Ft.Lauderdale, na které jsem netušil, jak dlouho může trvat přesun. Teď už vím, že se to dá zvládnout za do 2 hod TRI-Railem, který jede z Miami Intl přímo k letišti Fort Lauderdale. Bydlení jsme měli booklé v Motel 6, nedaleko letiště. Večer jsme šli ochutnávat americké „dobroty“ do supermarketů a pak jsme šli spát. Přecijen předešlé dvě noci jsme se moc kvalitně nevyspali.
Ráno v 9 nám to letí a ve 13:15 jsme v Quitu. Když jsme vylezli z letiště, zjistili jsme že to není to stejné jako před skoro čtyřmi lety (i když jsem měl uvitř celou dobu pocit, že to tam znám a říkal jsem si, jo, tady už jsem byl…) Ekvádorci si postavili nové letiště Mariscal Sucre. Jmenuje se pořád stejně, ale už není v Quitu ve čtvrti Mariscal, ale asi 40km od Quita. Chvíli jsme venku rozjímali a pochvalovali si slunko, teplo. Pak jsme jeli do města. Přes den jezdí autobus do Quita na Rio Coca za 2,5 USD. Ubytovali jsme se nedaleko Rio Coca, abychom to měli blízko až pojedem pro Špeca a šli jsme shánět plynové bomby na vaření. Večer jsme si chvíli lehli s tím, že napíšem Špecovi sms s adresou hotelu, aby dorazil. V tom mi ale přišel mail (ještě že jsem ho zapl a že ho to napadlo poslat někde na přestupu na letišti), že Špec zapoměl PIN a zablokoval si telefon. Že se nám v Quitu ozve mailem a zkusíme se nějak spojit. No way, to nepude. Musíme pro něj na letiště. Takže v 22 vyrážíme. Autobusy už nejezdí, takže hledáme nejlevnější taxi. Všici chtějí 40 USD. Nakonec nacházíme mladého borca, co nás tam hodí za 25. Na Špeca si čekáme přímo u východu, aby nás nemohl minout. I tak mu to chvíli trvalo a už jsme začali mít strach… naštěstí po chvíli vychází a jsme najití. OK, jedeme na hotel se vyspat.
Je 7.1.2016. Po nákupu zásob potravin jedeme z jižního nádraží Quitumbe přes Machachi do El Chaupi – vesnice pod prvním naším kopcem, Ilinizou. V malé vesničce dokupujem ještě zásoby vody. Neseme si 8l na osobu, protože máme obavu, že nahoře moc k dispozici nebude. Nevíme jistě, kde začíná sníh, abychom si ho mohli rozpouštět. Cesta vede 9 km po polňačce na parkoviště v 3800m, kam všichni jezdí kamionetou. My si to ale chceme vyjít celé a nechceme platit, takže vyrážíme pěšky. První den do večera dojdeme akorát ke vstupu do národního parku. Nikdo tam není, tak se rozhodneme využít přístřešek pro auto na přespání, abychom nemuseli rozbalovat stany. Začínáme vařit a v tom přijíždí hlídač parku. Naštěstí je v pohodě a nechá nás tam. Zrovna vyřídíme i potřebné formalit pro vstup do parku a hlídač se ujišťuje, že známe cestu a víme kam máme jít . Druhý den v poledne jsme na parkovišti. Asi po dvou až třech hodinách od vstupu do parku, kde jsme spali. Je pravé poledne, takže vaříme oběd. Dál pokračujeme už cestou jen pro pěší k chatě v 4700m. to byli další asi tři hodiny. Ke konci jsme s Kotysem už byli docela hotoví, takže jsme se docela loudali. Určitě se na nás podepsali 35kg batohy a poměrně rychle nabraná výška. U chaty Špec navrhoval, zda nejít spát „támhle za obzor, že by jsme nebyli u té chaty“. O další cestě jsme s Kotym nechtěli ani slyšet, takže nic. Spíme tady. Rozbili jsme tábor a něco jsme pojedli. Bolest hlavy se dostavila. V noci jsem vůbec nemohl spát. Tělo jakoby nemělo na programu spánek. Ještě se mi to nikdy nestalo, takže jsem ji tak nějak proválel ze strany na stranu. Kotys to měl prý podobné. Ráno se nám nechce ve slíbených 6 vstávat, takže vycházíme až v 8. Nebyl to problém. Cesta k vrcholu nebyla dlouhá. Od chaty větší část po hřebenu. V horních partiích cesta uhýbá vpravo od hřebene do stěny. Zde jsou i navrtané borháky ke slanění, nebo k průběžnému jištění. Dá se to ale jít bez slanění. Po chvíli cesty stěnou se po skalním výšvihu, asi trojkovým lezením vlevo dostáváme po třech hodinách na vrchol. Bohužel viditelnost cca 50m nám žádné výhledy nepřináši. Jsme v mlze. Po krátkém občerstvení jdeme dolů, kde jsme snad za hodinu. Bylo to rychlé. Že budem po poledni ve stanu jsem nečekal, takže se jdu ještě projít kamsi mezi Iliniza Norte a Iliniza Sur, kde objevujá krásné jezero. Odpoledne se nám přišel připomenout chatař s tím, že stanování na plácku je za 5 USD osoba/noc. Zůstáváme ještě jednu noc, kvůli aklimatizaci na další kopce.
10.1. ráno balíme stany. Kotys vyráží dříve, já čekám na Špeca a jdene asi 45min za Kotysem. Pochod dolů do El Chaupi už byl pohodovější, jen jsem měl problém s botama. Tenisky nebyla nejlepší volba a už před vesnicí jsem cítil, že budou na šlapkách puchýře. Autobusem se ještě přesouváme do Machachi, kde končíme v příjemném hostelu naproti trhu. Jediné čemu se dívíme je krev na dveřích od koupelny a zděná postel. (nikoli jako kus nábytku) v hotelu pereme a na dvorku sušíme stany, spacáky, vyprané věci. Ve městě si dáme večeři a na trhu nakoupíme ovoce.
11.1. se přeusouváme pod Cayambe, do horské vesnice Cayambe. Jede tam i přímý autobus, ale prý z jiného nádraží. Bereme kamionetu. Pán nás hodil na docela vzdálenou benzinku, kde stojí bus s nápisem Cayambe. Odjezd za 10min. To je v Ekvádoru zajímavé. Kdykoli kamkoli jedete, odjezd je za chvíli . Cesta byla ale dlouhá, asi 4 hodiny. Cayambe je pěkná horská vesnička. Dokonce má i pár upravených ulic. Kvůli nepřízni počasí nemůžeme vyrazit hned druhý den, takže jsme tu o den déle. Na horách, když není dobré počasí, se nedá nic moc dělat. Válíme se ve stanu a zabíjíme čas. Podobně jsme to ty dva dny dělali s Kotym i zde, ale váleli jsme se na hotelu. Krom jednoho výběhu a cest pro jídlo. Špec už z toho byl nervózní a furt chtěl někam jít. Jenže nebylo kam. Centrum jsme měli projité už 3x a chodit někde jen proto, abych chodil se nám s Kotysem nechce. To raději odpočíváme, však se ještě nachodíme dost. Prší i za dva dny. Předpoveď ale hlásí pěkné počasí na noc. Nečekáme, balíme, musíme se pod kopec dostat za deště. Tady je to ale už 25km. To pěšky nepůjdeme. Hledáme kamionetu. Je potřeba cuatro e cuatro (4×4), takže to chvíli trvá. Nakonec chytáme velmi pohodového borca, který nás tam hodí za 40 USD. Celou cestu si s námi vykládá a ještě nám dal banány. Veze nás dokonce dál než se jezdí obvykle. Až k chatě. Rychle se přesouváme od auta na bok, protože nevíme jak je to tam se stanováním. Nechceme aby nás nikdo viděl. Stále je zataženo a žádná viditelnost. Ležíme do devíti a v 22:00 vyrážíme. Nevýhodou je, že je noc a cestu jsme přes den nikdy neviděli kvůli mrakům. Naštěstí nejsme jediní, takže tak nějak následujeme skupiny čelovek před námi. Prvně přelézáme skalní výšvich, pak jdeme kus po rovině kolem jezera, kde by se dalo krásně stanovat i se zásobami vody a na začátku ledovce doháníme dvě skupiny s guidy. Před námi výše je ještě jedna. Na ledovci v bludišti i hodně velkých trhlin to bereme cik cak jak to jde. Přes mosty, nebo kolem trhlin. Po trhlinovém poli docházíme k Picos Jarrin – skalíní výčnělek, kde otáčí pomalejší ze dvou skupin. Jdeme dál s tou zbývající. Guide ví kudy, později jsem zjistil, že byl 2x na expedici na Everestu, jednou s Ivanem Vallejo a teď na podzim jede na Cho Oyu. Stále šlapeme do kopce, pak začínají kajícníci, kteří se stále zvyšují. Přelézáme je, ale už tak trošku bojuju sám se sebou. Je i slušná zima, s Kotysem oblékáme drtiče mrazu od Carinthie. Nějak se mi nechce, mám pocit že mi je zle od žaludku. Asi to vše z hladu. Málo večeře, noční pochod, docházejí síly. Guida se ptáme jak je to ještě daleko. Vidíme čelovky nejrychlejší skupiny. Říká že k čelovkám je to ještě aspoň 3 hodiny a pak k vrcholu možná i další tři hodiny hledání cesty v sérácich a trhlinách. Otáčíme. To je moc hodin jen nahoru. Dolů by jsme šli kolem poledne, kdy slunce nejvíc rozpouští sněhové mosty, těmi nejhoršími trhlinami a hrozilo by nebezpečí. Jeho skupina otáčí asi 40m nad námi. Je pět hodin a zachvíli se začíná rozednívat. Můžeme se aspoň kochat hezkými výhledy i když ne z vrcholu. Vidíme Antisanu, Cotopaxi i v dálce Chimborazo. Kolem deváté ráno jsme u stanu. Leháme a zbytek odpoledne spíme. Po poledni se ještě sbalíme a vydáváme se na cestu dolů do vesnice. Do večera docházíme někde na půl cesty, kde přenocujeme a další den dojdeme zbytek.
Po dvou kopcích je čas na regeneraci. Jedeme do Baňos. To je hodně i ekvádorci navštěvované městečko jižně od Quita na začátku tropických lesů, kde je hodně koupališť a termálů. Turismem to tu očividně žije. Všude jsou zážitkové agentury, co se snaží udat cokoli kolemjdoucím turistům. Jediné, čemu se Špecem neodoláme je skok na laně z mostu. Jeden den pak jsme na normálním koupališti, další den v termálním a tak různě se procházíme po městě. Nad Baňos se tyčí 5023m vysoký vulkán Tungurahua, kam se taky jeden den vydáváme. Podle některých je to na vrchol 3 hodiny pěšky. Podle toho co mám vytisklé z domu je to ale aspoň 10hodin s tím, že lidé co tam chodí jdou dva dny s noclehem nahoře v polorozpadlé chatě. Tak snad to bude něco mezi, říkáme si a chceme tam vyjít za jeden den a týž den se vrátit do Baňos. Klasické pomalé ráno, takže z hotelu vyrážíme až ve 12. chytáme kamionetu, která nás za 20 USD (borec nás trošku natáhl) hodí kus nad město na začátek stezky. Protože v Baňos je teplo a jinde kolem 4700m jsme chodili v kraťasích a krátkém triku, nebereme si moc oblečení. Kraťase, triko. Do batohu mikina a bunda. Špec má jen pončo proti dešti. Na začátku je to fajn, je vedro. Pak se trošku rozprší, ale jdeme i za deště. Kolem třetí přicházíme na chatu, ke se skupina kolumbijců už zabydluje. Budou tu spát. My pokračujeme. Kousek nad chatou končí vyšší porost a jsou tu již jen nízké křoviny a později nic. Hodně fouká. Výše se jde již jen prudce do kopce hodně sypavým pískem, chvílema i po čtyřech, abychom nesklouzávali. Po západu slunce je hodně zima až nám mrznou prsty. Rukavice nemáme, začíná se stmívat. Končíme asi 100m pod vrcholem, protože jsme už uplně promrzlý. Dolů scházíme za tmy a do Baňos docházíme kolem 23:00 hod.
20.1. zvedáme kotvy v Baňos a přesouváme se na Chimborazo. Autobusem do Riobamby, kde hledáme kancelář Kanaďana Johna, od kterého jsme minule měli půjčené vybavení a guida. Teď od něj potřebujeme mačky pro špeca. Bohužel kancelář nenacházíme, takže hledáme jinde, kde půjčíme mačky. Naštěstí po pár hodinách, kdy se nám snažilo pomoci i spousta místních, přicházíme do jedné cestovky, kde mačky na půjčení mají. Bezva, ještě nakoupit jídlo a v 7 večer jede autobus pod Chimborazo. Do parku vcházíme v noci bránou a nikdo si nás nevšímá. Tak nějak jsme to chtěli. Teď zhruba 5km po hliněné cestě a někde u Carrelovy chaty postavíme stan. Zhruba na půli cesty nás ale míjí auto, které zastavuje. Borec se ptá co tu děláme, kam jdeme a že nás hodí nahoru. Že teď v noci tam nemáme co dělat a park je zavřený. Později v autě poznáváme starého známého Johna. Doveze nás na chatu a dáváme si čaj. Pak se loučíme a jdeme postavit stany o kus dál. Je kolem 22:00 hod a právě vychází dnešní skupinky horolezců k vrcholu. My jdeme spát. Ráno se kolem stanu trousí na první pohled dost vyčerpaní lidi. Až na vrchol nikdo nedošel. Přes den se povalujeme/aklimatizujeme ve stanu, když najednou slyšíme přijíždět auto. Podle zvuku snad přímo vedle stanu. Otevírám stan pro kontrolu a zahlédnu policajta. Sakra, jestli nemáme problém, jestli se tady může stanovat…(John říkal že může). Policajt s hlídači z národního parku se začnou vyptávat co tam děláme a jaké máme plány. No jaké asi. Všichni tam jezdí lézt na kopec. Oni to chápou a dávají nám podepsat nějaké papíry – ty co jsme nepodepsali při nočním vstupu do parku. Odjíždí, nemají problém. Docela mi spadl kámen ze srdce. Večer se chystáme jít nahoru, jenže prší. Lidi s placenýma guidama jdou i za deště. Vždyť to je přeci nesmysl, dole durch promoknou a nahoře jim všechno zmrzne. Tito se vrací v noci o něco dřív. Končili na El Castillo v 5500m. Říkají nečekané: „nahoře sice přestalo pršet, ale byli jsme už durch mokří, takže jsme museli dolu. Nahoře by jsme promrzli“) Na to se nás mohli zeptat už dole a mohli klidně v noci spát, jako my. Ráno tedy přemýšlím. Ze zkušeností těch co se pokoušeli jít nahoru víme, že je to hodně daleko i velké převýšení – 1500m. Navíc máme strach, že bude zase večer pršet. Je to jasné. Musíme jít výš, aby to nebylo tak daleko a na místo, kde už nebude pršet, nýbrž sněžit. Říkám to klukům, Špecovi se moc nechce. Nechce se mu nahoru tahat stan, spacák, vaření, vodu… Nakonec ho ale přesvědčíme a kolem poledne jdeme směr El Castillo. Je to takové sedlo, říkám si, že tam musí být spousta místa na spaní. Nakonec je tam jedno, přesně na náš stan. Stavíme stan, jíme a kolem páté uleháme všichni tři do jednoho stanu. Spát se moc nedá. Jednak se přes den nechce, druhak není moc místa na rozvalování. V 22:00 vstáváme a začínáme se balit. Od stanu vyrážíme 22:45. cesta vede po hřebeni ještě asi 200 výškových metrů po suchu a v 5700m začíná ledovec. Po cestě sledujeme různé skupinky čelovek pod námi. Dva rychlíci – klient s guidem nás kousek pod prvním vrcholem Veintimilia předchází. Na konci hřebene se jde dlouhou trhlinou vzhůru. Zde začínají kajícníci. Tím že jsme ale v trhlině, jich nemusíme moc překonávat. Kolem čtvrté ránní jsme na Veintimilia 6267m. Docela vyčerpaní. Výstup byl náročný. Okolo schází ti co nás předběhli. Ptáme se, jestli byli na hlavním vrcholu. Nebyli. Ukazují na pole trhlin a vysokých kajícníků s tím, že se tím nedá jít a že je moc nebezpečné přeskakovat z jednoho na druhý a nebudou to riskovat. Já osobně se smiřuju s Veintimiliou, však co, je to taky vrchol. Druhý. Kotys tady ale ukázal svoji duši bojovníka a vyburcoval nás k dalšímu výkonu. 43 výškových metrů, ani ne kilometr vzdušnou čarou terén ale hrozný. Prvně dolů do kráteru a pak o to více nahoru. Zmíněný ani ne kilometr jdeme 2 hodiny a v 6:30 stojíme na hlavním vrcholu Whymper 6310m. Radost se moc nedostavila, hlavu spíše naplňují obavy z návratu. Pokud přijde mrak, na vrcholovém platu se mezi kajícníky ztratíme. Žádné orientační body. Pár fotek, svačina, pití a valíme dolů. Naštěstí mrak nepřichází. Nejhorší sestupy jsou pro mne ty, kde se musí do kopce. To tu bylo na cestě zpět na Veintimiliu. Hrozné. Pak už jen monotónní cesta dolů a v 11 dopoledne jsem u stanu. Borci přicházejí o něco později. Asi na 2 hodiny si zdřímneme, balíme stan a jdeme dolů. Cíl výletu splněn. Vylezli jsme na Chimborazo. Tři a půl roků poté, co jsme se na něj pokusili vylézt poprvé. Až dole u stanu se dostavuje radost. Další den jedeme do Riobamby. Jaká pohoda, už nic nemusíme, žádné kopce, na chvíli po nich zase nebudu toužit.
Máme přesně týden do odjezdu. Čtyři dny trávíme na plážích v Atacames. Den před naším příjezdem se tu rozvodnila řeka a zaplavila město. První večer je celé městečko bez proudu. V restauracích se večeří při svíčkách. Dva dny v Quitu, kde to s Kotym jeden večer i řádně zapijeme místními rumy. 1.2. v noci odlétáme na Floridu. Špec tu zůstává ještě 13 dní sám.
