Z Prahy jsme odlétali 17.7. ve 12.00hod a s přestupem v Istanbulu jsme dorazili kolem druhé v noci do Oše. Časový posun je 4 hodiny, takže cesta trvala zhruba 10 hodin. Pasová kontrola v Oši byla v malé místnosti, kde seděli dva celníci a přicházelo se k nim jen zúžením v takovém zábradlí, žádný normální had a řada, spíše trychtýř, kde se lidé snažili co nejrychleji dostat na řadu, takže to byl chvílemi i boj s předbíhavci a tlačiči. Po pasové kontrole jsme si šli pro zavazadla, přičemž jsme je personálu letiště pomáhali sundávat ze starého UAZu a přitom si hledali svoje. Pak už jen rychlá kontrola zařízení skenerem a byli jsme vypuštění. V aule letiště na nás už čekal Gríša. Krom nás vyzvedával ještě tři turky: Gokana, Recepa a Alpera, kteří se na následující tři týdny stali taky našimi parťáky. Gríšovým autem + jedním taxíkem nás noční Oší odvezli na penzion -. Zastavili jsme u starších vrat a otevřela rozespalá paní v domácích šatech. Vpustila nás do dvorku, ukázala venkovní toaletu, sprchu a pak něco co vypadalo jako postel. Trošku jsem se zhrozil, pak ale řekli, že na té „posteli“ posteli si máme nechat batohy, pokud je nepotřebujeme vevnitř. Poté nás vzali do domu, kde nám přidělili hezké pokoje. Vnitřek domu byl vybaven pěkně, tak evropsky. Turci měli trojpokoj a my dvojpokoj. Vykoupali jsme se a šli jsme spát.
Ráno nás v 9 dle dohody vyzvedl Gríša. Řekl že odvoz do BC přijede později, že skočíme do banky vyměnit si Somy a nakoupit pokud něco potřebujeme v obchodě či na trhu. Banka vypadala zajímavě. Několik velmi jednoduchých přepážek, za každou pokladní, lampička, kalkulačka a počítač. V rohu stál hlídač. S turkama jsme proměnili nějaké dolary a šli jsme do obchodu. Nakoupili jsme nějaké potraviny a chleba. Po příchodu na ubykaci Gríša volal s řidičem a ten mu řekl, že dorazí kolem třetí. Šli jsme tedy na krátký výlet po Oši. Prvně jsme vyšli na nedaleký Suleyman Mountain ze kterého je pěkný výlet na celou Oš. Ta jinak leží na rovině, jen uprostřed ji protíná řeka ne moc široká, zato s velkým průtokem. Suleyman mountain má větší historii. Dříve byla obývána prvními osadníky v okolí, kteří zde žili v několika jeskyních. Na hoře je vyhlídka, vlající kyrgyzská vlajka, něco jako malý kostelík, spíše modlitebna a pár podnikavců tam nabízí k zakoupení vodu, zmrzlinu a dokonce fotografii, kterou Vám vytisknou na inkoustové tiskárně. Z vyhlídky jsme seběhli do města a šli na bazar. Ten je jak jsme později zjistili dosti rozlehlý. Prvně jsme procházeli část, kde prodávali oblečení, boty, jeden stánek s kytarama. Pak to přes drogerii, koření, čaje, lana, železářství a obchod s barvama přešlo k potravinám. Stánky doteď byli vedle sebe naskládané přepravní kontejnery, kdy v každém měl prodejce vystaven svůj artikl. Stánky odteď – ty s potravinama byli různě na zemi na hadře, nebo bez hadry, se stolkem, nebo v pytlích. Prodávali samé praktické věci: ovoce, zeleninu, sušené plody, maso, mléko, mléčné výrobky, hovězí kopyta se zbytkem nohy, chleba a med. Po chvíli očumování stále stejných stánků jsme se vydali zpět na penzion. Před barákem už na nás čekal zelený Marcedes. Naložili jsme baťohy, počkali na Gokana až se dosprchuje a mohli jsme vyrazit. Cesta dlouhá 284km byla asi na 6 hodin. Zhruba v půlce řidič na začátku vesničky sjel z cesty a zaparkoval vedle plotku nějakého domku. Říkám: „što?“ On: „kůšenie (jídlo)“. Vešli jsme do dvorku mezi mezi domy a řidič naznačil ať jdeme dovnitř a ztratil se v domku. Jsem si říkal fajn, to asi jíme u něj doma. Hned za dveřma bylo umyvadlo, kde si každý umyl ruce a vešli jsme do místnosti, kde na zemi byli koberce, na stěnách byli koberce, jen jedna stěna byla s nábytkem, kde bylo pár knih a asi nějaká keramika. Uprostřed místnosti nebyl stůl, ale na zemi nějaká jiná hadra než koberce – asi ubrus a na něm již byl salát, jogurt, nějaké smažené pečivo a donesli nám čaj. Jí se v sedě nebo v leže. Myslel jsem že to co tam vidím je vše a tak jsem k salátu a k jogurtu snědl hodně pečiva. Tím jsem se najedl dosyta. Po chvíli nám donesli ještě polívku a pak hlavní chod – nějaké těstoviny s omáčkou a masem. Snědl jsem to ale to už bylo dosytadosyta… Cesta pak ještě asi hodinu a půl pokračovala po silnici, kde se nám po levé straně otevřeli krásné výhledy na zasněžený pamír. Poté jsme sjeli s cesty a krásným mostem přes červenou řeku začla asi 1,5hodinová cesta polnačkou, přes potok, kolem pasteveckých jurt, stád ovcí a na konci přes větší řeku, která je již pod BC a řádně s námi v autě poházela. Po příjezdu do BC 3500m nás hned poslali na večeři a pak nám přidělili stany. Stany byli maximálně pohodlné s podlážkou, matrací na zemi a zásuvkou a lampičkou na noční svícení – to jsem nečekal.
Druhý den nastala klasika, kterou jsme si užívali následujících pár dní. Snídaně v 9, na nich bývali nějaké palačinky, párkrát vajíčka, ovšem nejčastěji různé kaše – krupičná, ovesná, kukuřičná. Po snídani jsme nedělali nic a jen se váleli. Oběd byl v jednu. Po něm jsme se vydali na aklimatizační túru o 500m výše směr Pik Piotrovsky,kde jsme končili s prvním sněhem – nechtělo se nám brát zimní boty a mačky, chodili jsme jen v teniskách. Po chvíli výhledů v 4000m jsme se trošku jinou cestou po žebru vydali přímo dolů. Když už jsme byli na louce dole, Martin zjistil, že nemá brýle, že mu asi někde ve spodní části vypadli. Šli jsme tedy nahoru, snažili se tou samou cestou a hledali brýle, už jsme byli zase nahoře a brýle jsme nenašli. Bohužel, Martin byl bez nich. Na večeři v 7 jsme přišli asi o hodinu později a pak jsme šli spát.
20.7. jsme měli v plánu přesunout se do ABC 4400m. Po snídani jsme se v klidu sbalili, koupili jsme si plyn a v 10 jsme vyrazili. Z kuchyně jsme ještě dostali balíček jídla na cestu. Turci vyrazili o něco dříve. Nyní už jich bylo 5. v BC jsme se ještě zkamarádili s dalšími dvěmi, kteří do Oše přiletěli stejným letadlem – Cem a Sardar. Alpera, Gokana a Recepa jsme dohnali asi za hodinu před nástupem do prvního stoupání. První hodina cesty byla po krásné louce, kde z obou stran tekla řeka shora z ledovců. U krátkého prudkého stoupání jsme se i docela zapotili, vyfotili jsme si pěkný vodopád a po další asi půlhodině jsme si dali pauzu na oběd. Spousta lidí se kolem nás jen mihla směrem nahoru – ono se jim to šlo lehko, když snad všichni nasadili hlavní část své bagáže na koně a s sebou si nesli jen lehký baťůžek. Ten den z našeho BC jsme byli pokud vím jediní, kdo si nesl všechno na zádech. Z ostatních jsem také neviděl moc lidí s velkým batohem. Buď šli vícekrát, nebo to měli na koňovi. Koní tam jezdí mnoho. Vozí jednak zásoby potravin do ABC a pak zavazadla těm, kteří si to do ABC nechcou táhnout sami. Po dalším prudkém výstupu do Travellers Pass šla cesta chvíli z kopce a pak víceméně po rovině, nebo lehkým stoupáním podél Lenin Glacier nahoru. Cca 2 hodiny před koncem bylo místo, kde bylo třeba překonat řeku. Stáli tam koňáci a čekali na takové jako my, aby na nich vydělávali dolary. S Martinem jsme jim nechtěli platit, koukali jsme kde by se to dalo přejít, ale jeden byl stále neodbytný a vypadalo to, že se nám snaží říct, že bychom neměli přes řeku sami, ale na koňovi, ukazoval že vody je tam koňovi po břicho a gesty značil, že žádné peníze za to nebude chtít. Po chvíli nedůvěry jsme tedy nakonec svolili. Prvně jsme jim dali batohy, ty hodily na druhou stranu a pak nás. To mi zase bylo blbé využít jejich službu a nic jim nedát, tak jsem mu dal 200 Somů. Po řece bylo poslední stoupání, pak chvíli po rovině a byli jsme tam. V ABC. Pravda že jsme již byli poněkud vyfluslí a tak jsme byli rádi že jsme na místě. Lehli jsme na podlážky ještě nepostavených stanů a byli jsme rádi, že jsme rádi. Téměř okamžitě doběhl borec, zda tam jsme ubytovaní. Dali jsme mu lístek co jsme dostali v BC a ptali se na Dimu (Dmitrij) šéfa ABC, o kterým nám řekli dole. Chlapík říkal, že Dima je tam a že ho nepotřebujem. Nachvíli se ztratil u kuchyně a pak nás odvedl do stanu. Byl to stejný typ jako v BC, ale uplně nový, byli jsme asi jeho první uživatelé. Ještě nás překvapil pohled na hodiny. Tůru do ABC jsme zvládli za 6, místo původně plánovaných 8 hodin. Hned jsme se natáhli a do večeře ani po večeři jsme ten den už nic nedělali.
Další 3 dny v ABC jsme se víceméně váleli, jen jsme jeden den šli na nedaleký kopec, kde jsem se snažil chytat gsm signál a přijmout nějaké sms, jeden den bylo hnusně, takže jsme jen spali ve stanu a třetí den jsme se šli podívat k nástupu na ledovec. Po cestě zpět jsme se stavili za skupinkou poláků, která měla zrovna rest. Dali nám čaj a promluvili jsme s nimi o podmínkách nahoře a o tom jaký mají plán. Byli tam už 10 dní, měli za sebou několik cest a vynášek do C1 a C2 a čekali na okno dobrého počasí, aby se pokusili o vrchol. Odpoledne jsme si ještě pobalili věci na aklimatizaci. Následující den jsme totiž chtěli vyrazit na do C1 a C2. Tento třetí den se už vydali do C1 všichni Turci. U večeře jsme potkali Recepa – nebylo nám jasné co se děje, jaktože není nahoře. Posunkama nám vysvětlil, že při cestě nahoru se mu udělalo špatně: „problem aclimatisation, tomorrow BC, Osh, Istanbul“ Vzal to docela šupem… neuměl v podstatě vůbec anglicky, domluva s ním byla těžká. Snažil jsem se z něj vydolovat kam došel a odkud šel sám zpět. Dle toho co mi řekl jsem pochopil že skončil někde kolem 5000m. popřáli jsme mu dobrou noc, sťastnou cestu domů a šli brzy spát, abychom ráno vstali.
Ráno 24.7. jsme vstali ve 4 a ve 4.30 jsme si šli na domluvenou snídani. Jelikož jsme se ale necítili dobře, rozhodli jsme se, že si raději po snídani ještě pospíme a později ráno než abychom šli do C1, raději sestoupíme odpočnout si do BC. V 8 jsme zbudili Recepa a nabídli mu, že jestli nechce jít s námi, že taky jdeme dolů. Říkal že nemůže, že musí počkat do jedné až přijedou koňáci, aby jim dal své zavazadlo. Čekat jsme na něj nechtěli, tak jsme jen se spacáky, troškou oblečení a zubními kartáčky šli dolů. Batohy jsme nechali nahoře v depositu. Cesta do BC byla rychlá, byli jsme tam asi za 2hodiny. Po cestě dolů jsme potkali skupinu 13 čechů – zájezd od Rajbase. Dostali jsme stan, leželi jsme a nic nedělali. Při večeři jsme si všimli že je tam další čech – Honza (do tohoto dne jsme čechy nepotkali. Nejvíce tam bylo rusů, poláků, němců, nějací španělé, naši kámoši turci a pak vždy nějaký jednotlivec, třeba japonec, nebo tak něco. S Honzou jsme dali řeč, říkal že včera přijel a že je ve stanu s dalším turkem Murzanem (nakonec to byl iránec žijící v turecku). Domluvili jsme se, že bychom za dva dny šli spolu zase do ABC. 25.7. jsme si dali jen výlet po krásných okolních loukách, posetých kameny a jezírky.
26.7. jsme tedy s Honzou a Murzanem šli zase do ABC. Cesta už nám byla známá, byli jsme bez zátěže, takže byla docela fajn. Nahoře jsme mysleli že bude přečechováno, ale ono nic. Říkali jsme si že už asi šli nahoru, a docela jsme obdivovali jejich rychlý postup. Ještě když jsme byli v BC jsme dostali zprávu od Jurka z Brna, že následujících 5 dní to má jít s počasím stále k lepšímu a že 29.7 a 30.7. má pozitivní tendence počasí dosahovat krásného vrcholového počasí: teplota kolem -10 stupnů a vítr 20km/h. to byli hodnoty poloviční těm, které jsou tam nejčastěji. Domluvili jsme se i s Honzou že toho zkusíme využít, ale že kdybychom se někdo necítili dobře, vrátíme se. Honza na tom byl v předchozích dnech nastoupené výšce ještě o něco lépe než my, protože si dal 2x aklimatizační výstup na 4600m Pik Piotrovsky. My jsme byli v 4600m asi jen jednou 23.7. zpět v ABC už byli z aklimatizace i turci, tak jsme s nimi pokecali. Postavili si C1 a C2, tu ovšem jinde než obvykle, asi o 400m níže kolem 5800m s tím, že až půjdou nahoru, budou stavět ještě C3 v 6400m, aby pak měli kratší cestu ve vrcholový den. V rámci aklimatizace si ještě vyšli do originální C2. Dají nyní 3 dny rest a pak půjdou zase nahoru. Mají ale zase o jednoho účastníka méně: Gokan nešel už ani do C2, čekal v C1 a řekl že mu to stačí, že výš nepůjde. Nejede ale dom, ale bude každé 4 hodiny na vysílačce jako spojka zbývajících tří turků s ABC. Nabídli nám, že můžem přespat v jejich stanu, abychom nemuseli stavět svůj. Večer jsme si zase přebalili věci a šli spát.
27.7. jsme si dali snídani v 5 a po ní se vydali na cestu. Chtěli jsme alespoň spodní pasáž s větším množstvím trhlin překonat dříve, než do nich začne svítit slunce. Ze všech 4 větších ABC, které na morénách Lenin Glacieru jsou se sesbíral had alespoň 25 lidí. Zhruba 2 hodiny nad námi už byli ti, co vstávali ve 2 a bezohledně dělali bordel, takže mne asi do 4 stále budili. Pod nástupem jsme si nasadili mačky, navázali se na lano a začlo táhlé stoupání. Ze začátku mírné, pak krátké prudké. Na konci prudkého byli 3 větší trhliny. 2 jsme přešli po mostu v pohodě, třetí vypadala nebezpečně. Byl ale u ní fix. Fixu se chytl honza a překročil ji po vetchém mostě jako první. Po něm jsem šel já, říkal jsem si dobrý, dlouhý krok a bude to ok. Dlouhý krok mi ale nešel udělat asi kvůli oblečení, nebo už nevím, ale jaksi jsem se na druhou stranu nakulil a vyškrábal se tam. Po mne šel Murzan. Ten shodil most. Chudák Martin již přeskakoval trhlinu bez mostu. Další cesta již byla jen do mírně prudkého kopce do cca 5000m, poté se cesta stáčela vpravo za kopeček ze kterého již bylo vidět na C1 přilepený k úpatí skalního bloku. Dříve se C1 stavěl o něco níže na takové planince, jenže tento C1 v roce 1990 zasypala lavina, kterou spustilo zemětřesení. V ní zahynulo 43 lidí včetně čechoslováků. Lavinu v C1 tenkrát přežili jen jeden rus a jeden slovák. Dále přežili dva lidé, ale ti měli údajně stan o něco výše, takže je lavina nezasypala (domnívám se, že ho měli na místě, kde se staví nyní). Přeživšího rusa jsme měli tu čest o několik dní později vidět v ABC. Je to statný chlap, který se prý od té nehody vrací na místo 2 až 3 krát ročně a sbírá tam pozůstatky z C1. Nyní prý hledá asi o 600m níže, než tenkrát stála jednička. C1 bylo docela dost naplněné a tak část stanů stála na správném místě výše na skále a dalších aspoň 20 již bylo níže na sněhovém poli. Tam níže stály i stany turků. S Martinem jsme si tedy půjčili jeden jejich prostorný TNF a zabydleli se v něm. (je fakt že oproti našemu malému to v něm bylo mnohem pohodlnější a to že jsme nemuseli mít batohy venku bylo taky fajn). Honza si vzal druhý turecký stan. Zde v C1 jsme i potkali zájezd od Rajbase. Stan jsme měli vedle Ivy a Renči a kousek pod námi byli další + jeden nový čech pracující v německu: Milan. Nabrali jsme si v pramínku na skále nad C1 vodu abychom ušetřili plyn, navařili Dobrou večeři a váleli se, plánovali… Trošku nás bolela hlava a tak jsme si řekli, že v C1 zůstanem i další den.
28.8. jsme se tedy celý den váleli v C1, jen jsme si postavili stan, protože do našeho pronajatého dnes přijdou turci. Dokonce i sešlo z původního plánu vyjít si aspoň na výšvih nad C1, abychom dělali aspoň něco, takže jsme jen chodili pro vodu a hodně pili. To Rajbasovci byli důslednější a vynesli si nějaké stany, potraviny a plyn do C2.
29.8. ráno jsme se pobalili a po domluvě s Honzou, kterého pobolívala hlava jsme se každý vydali na druhou stranu. Honza šel s Milanem, dalším čechem kterého jsme v C1 potkali dolů do ABC. My s Martinem jsme se vydali nahoru do C2. za poslední den se napříč C1ičkou směrem k místům, kde se chodilo na záchod otevřeli dvě trhliny, které byli už aspoň 20cm široké. V duchu jsem si říkal, že pokud bych tu měl ještě noc spát, postavím stan výše, protože ty trhliny už vypadali dost nebezpečně. Cesta vedla kolem těchto trhlin na vyší plato C1ičky, které je asi výchozím místem. Níže na sněhovém poli se to podle mne staví jen když je nahoře plno. Hned za C1 byl prudší výšvih asi na hodinu. V něm nás předešla skupina chlapů z horské služby, kteří se dva dny předtím pokoušeli vylézt přímo severní stěnou. V ní jednu noc přenocovali ale odhadem 800m pod vrcholem to otočili a přišli na naši cestu. Prý tam bylo moc sněhu a nedalo se to v jejich počtu kloudně prošlapávat. Po něm jsme se dostali na hřeben a konečně jsme začali vidět i na druhou stranu hory. Těšil jsem se na nové výhledy. Po hřebeni, kde se šlo jen do mírného kopce to bylo na hodinu a něco a došli jsme do 5800 pod Razdělnaju. Toto je místem, kde ti, co staví C3 v 6400m někdy staví C2. Viděli jsme jen stan turků a jeden nějaký malý, ale ten byl již trošku zavátý sněhem a mírně roztrhlý. Možná tam už byl déle. Dali jsme si tu delší aklimatizační pauzu 45min. uvařili jsme čaj, snědli nějaké tyčinky. Nabírali jsme síly na pro dnešek závěrečný výstup nahoru na Razdělnaju. To byl prudký táhlý kopec. Šli jsme ho kolem dvou hodin. Konečně na konci jsme uviděli stany C2ky. K mému překvapení byli přímo nahoře na vrcholovém platu. Čekal jsem ho o kus dál v sedle, kde tedy asi býval dřív. Obhlédli jsme terén kde bylo asi 20 stanů a našli si místo pro svůj. Postavili jsme stan, uvařili si jídlo a rozpustili vodu. Co nejvíce vody na vypití nyní a 2 litry pro každého na další den. Oba nás mírně bolela hlava. Z C2 byl nádherný výhled na tádžickou stranu na krásné hory. Nedaleko se tyčil Pik Komunismu a Pik Koržněvské. Řekli jsme si, že na vrchol půjdeme či nepůjdeme podle toho, jak nám bude ráno až vstanem. Šli jsme tedy spát. Martin si půjčil jeden erární stan od ak-sai protože náš byl fakt malý a nechtěli jsme se v tom mačkat. Vedle nás byli stany volné, tak proč ne…
Budíka jsme měli nastaveného na třetí, ale já byl vzhůru už kolem druhé. I Martin. Slyšel jsem ho jak tam něco dělá. Ve 2.30 zavelel že je budíček, začal vařit čaj a kávu a tak jsem také vylezl. Oba jsme se cítili dobře a tak jsme si řekli že to zkusíme. Navařil pití, nabalili jsme si jen vlajky, pití, jídlo, vysílačku a vlajky. Naštěstí jsme při výstupu na vrchol nemuseli tahat batohy, protože se to všechno vešlo do velkých vnitřních kapes péřovek a kalhot od Carinthie. Chvíli po třetí jsme vyrazili. Cesta začala asi 100m spádem do sedla, kde jsem si původně myslel, že bude C2. poté následoval asi 200m první ze tří výšvihů. Zhruba když jsme byli v půlce se začali objevovat další čelovky na cestě z C2. ještě dříve než jsme došli na konec tohoto stoupání nás předběhli nějací borci ze skupiny od horské služby. Následovala taková skoro rovinka a po ni další ten den nejprudší výšvih, ale zase nebyl dlouhý. Výška už byla delší dobu znát. Bylo to na 15, nebo 10kroků a pauza. Pak se v mírnějším kopci obcházel skalní blok vlevo, kde jsme šli přímo nad severní stěnou na kraji srázu. Tudy jsme se dostali na plato po kterém to bylo chvíli z kopce a chvíli do mírného kopce. Odsud už bylo vidět na domnělý vrchol. Došli jsme tam a měl jsem toho dost. Myslel jsem že už tam budem každou chvílí. Cesta ale stále pokračovala. Potkali jsme vracející se chlapy z horské a ti nám řekli že to je ještě asi 150 výškových metrů. Tyto poslední byly fakt úmorné. Po další aspoň hodině jsme byli v 13.13 hod konečně na vrcholu. Hromádka kamení, na ní zlatá busta Lenina, pár vlaječek a různých předmětů. Mezi vlaječkami byla i česká. Donesla ji tam Renča, která nás předběhla někde v průběhu cesty. Na vrchol chvíli po nás přišel ještě Jara a Vláďa, další češi od Rajbasu. Jejich průvodce už vrchol opustil dříve, potkali jsme ho po cestě. Ještě přišla Bára. Slovenka žijící v Soulu, kterou jsme potkali v C2. byl to tedy takový československý vrcholový den. Pěkné. Po několika fotkách a rozhledech, které byli nádherné jsme začali sestupovat. 6km dlouhý hřeben s převýšením asi 1000 Problém jsme měli s vodou. Už na vrcholu mi zbývalo jen asi 200ml z původních dvou litrů. Na 5ti hodinový sestup to bylo málo. Po cestě dolů, která byla také docela namáhavá jsme měli radost, když jsme v 6400m mohli skočit na pokec a na čaj k turkům. Pak jsme došli do C2. závěrečné 100m stoupání bylo už fakt hrozné. Přemlouvali jsme se na každých 10 kroků a pauzy byli v sedě a delší než nepauzy. V C2 jsme uvařili jídlo, rozpustili hodně vody, tu vypili a šli spát.
Ráno 31.7. jsme pobalili věci a dali se na sestup. V C1 jsme udělali delší pauzu. Slunili jsme se, dali jsme si oběd a pak dále pokračovali do ABC. Trhlin tam bylo nyní asi o 15 velkých více. Na místě kde jsme po cestě nahoru nepotkali žádnou jich nyní bylo aspoň 10 za sebou. Mosty na nich nebyli. Přeskakovali jsme je tak, že jeden jistil a druhý skákal. Po pár trhlinách jsme potkali skupinku lidí, kteří transportovali zraněnou holku. Při přeskoku trhliny si udělala něco s kotníkem a nemohla chodit. Pomohli jsme jim. U každé trhliny pár lidí pod ní a pár lidí nad ní drželo tahem proti sobě lano. Ta holka se na lano vždy cvakla a přejela ji. Poslední hodina na ledovcu do ABC byla již také únavná, ale zdárně jsme došli akorát před večeří. Na večeři jsme pokecali s Gokhanem, Honzou a šli spát. 1.8. jsme sešli dolů do BC. Dolů s námi šel Honza.
V BC jsme dostali triko, certifikát a flašku koňaku za výstup. Tu dostala s skupinka rajbasovců s Bárou a jejími dvěmi lucemburskými přáteli, tak jsme si sesedli a výstup pořádně zapili.
2.8. mi bylo zle.
3.8. jsme s Alperem, Gokhanem a dalšími lidmi co se vezli jeli do Oše. Letadlo nám letělo až 8.8. ve 4 ráno, takže jsme 4 dny museli čekat v Oši. Bohužel zde není moc co dělat. Byli jsme jen v muzeu na úpatí Suleyman Mountain a pak jsme každý den šli podobný okruh ve městě na tržnici, zábavním parkem a po centru. Martin byl ještě na koupališti. Moc k vidění toho tu není a už vůbec ne na 4 dny.
Konečně bylo 7.8.. na tržnici jsme nakoupili poslední věci a boty na cestu dom. V 22.00hod nás vyzvedl Gríša a hodil na letiště, kde jsme počkali do 4.00hod. letěli jsme zase přes Istanbul, kde jsme měli 10hodin pauzu. Šli jsme do města na okruh, který nám dříve sepsal Gokhan. V 18:15 jsme přistáli v praze a v 22.15 jsme autobusem dojeli do Brna.
