Na Grossglockner jsme se s Vojtou, Kotysem a Ondrou vydali méně frekventovanou normálkou z Glocknerhausu přes Salmhutte a Erzherzog-Johann Hutte. Cesta od Glocknerhaus klesá dolu k přehradní nádrži přečerpávací elektrárny, dále pokračuje po dvou hrázích do prudčího kopce na hřeben. Na hřebenu se otevřou pěkné výhledy na Pasterze Glacier, největší ledovec rakouska a východních alp. Jeho délka je asi 8.4km. Za posledních 150let ho ale hodně ubylo.
Cesta pak pokračuje po úbočí svahu nad krásným údolím horského potoka přesně na rozmezí Korutan a Tirolska. Na ukazatelích je čas na Salmhutte uváděna 3hodiny. Na Salmhutte se nezdržujeme a pokračujeme po cestě dále směrem k ferratě, která vede na ledovec. Těsně pod ferratou stavíme stany a přespáváme. V noci byla taková vichřice, že jsem chvílema tlačil do stanu směrem ven, aby prohlý neležel uplně na nás. Ráno není kam spěchat. Původně jsme chtěli vstávat v 6, ale budík nezvonil, takže vstáváme po sedmé. Snídaně, příprava, kolem půl deváté vyrážíme. Na začátek rozcvička na ferratě s textilními lany místo ocelových. Nad ferratou se nastupuje na ledovec, kde si někteří nasazují mačky. Cesta po ledovci není dlouhá, snad 15min a pak se dochází na hřeben vedoucí až k Erzherzog-Johann Hutte. Na ní jsme ani ne po dvou hodinách od východu ze stanů. Ve winterraumu se už chystá jiná skupina lidí a jdou na vrchol Glockneru – první lidi který jsme potkali. To jsem si ještě myslel, že je po sezoně a že už tam dalších moc lidí nepotkáme. Než jsme si ve winterraumu dali svačinu, vystřídala se tam další skupina co přišla ze Studlhutte. Po krátké pauze a odložení zbytečností jsme se vydali taky nahoru. Chvíli po ledovci už v absolutní neviditelnosti pod vrcholovou pyramidu. Pak prudčím svahem nahoru na hřeben a nakonec po hřebeni s jistícími tyčemi až na Kleinglockner. Už na hřebenu jsme potkávali skupinky mířící nahoru i dolů, občas se s nimi nepříjemně vyhýbalo. V průrvě a pak skalním prahu mezi Klein a Grossglocknerem ale byla taková zácpa, že jsme raději na malém aspoň půlhodiny vyčkali. Lidi se tam skoro nehli, nebylo poznat kdo jde nahoru a kdo dolů a furt se někdo někam tlačil. Holt po sezoně ještě nebylo. Nejvíc tam bylo asi rakušáků a poláků. Potkali jsme ale i českou dvojici. Jak jsme nechali projít asi 4 skupinky, cesta nahoru se trošku uvolnila, takže jsme mohli jít na vrchol, kde jsme byli 4hodiny po odchodu od stanů. Pár fotek na vrcholu u kříže, nějakou dobu jsme čekali zda se nevyjasní, ale bylo to bez šance. Vydali jsme se tedy na sestup. Chvíli nás zdržovala nějaká skupina rakušáků, po chvíli jsme je ale předběhli. Po dvou hodinách jsme byli zpět u stanů. Už začínalo pomalu kapat. Sbalili jsme tábor a za deště jsme došli do winterraumu v Salmhutte. Pěkný, s postelema akorát pro 4. Snědli jsme poslední zásoby a šli jsme spát. Ráno jsme sešli k autu a přes muzeum Redbull – Hangar 7 na letišti v Salcburku jsme jeli do Brna.