V Quitu jsme navštívili Plaza de la Indepedencia a nedalekou katedrálu, z jejichž věží je výhled na celé Quito. Quito je druhé nejvýše položené hlavní město světa. Leží ve výšce 2850m. Krom mnoha kostelů a muzeí je dominantou města kopec Panecillo, na jehož vrcholku stojí mohutná socha anděla. Není prý ale radno tento kopec moc navštěvovat, protože tam na nepozorné turisty čekají různí lapkové. Quito leží na kraji vyhaslého vulkánu Pichincha, na jehož lehčeji dostupný vrchol Rucu Pichincha se dostanete ze severu Quita prvně lanovkou do cca 3500m a pak pěšky až do výšky 4696m. Nejvíce hotelů a nočních barů a restauraci je situováno v čtvrti Mariscal Sucre.
Z Quita jsme pokračovali směrem na jih do přírody a sice do horské oblasti Laguna de Quilotoa. Cesta z Quita byla prvně autobusem do Latacunga, odtud dále autobusem do vesnice Zumbahua. Ze Zumbahua už autobus nejezdí, je třeba říct nějakému místnímu, aby Vás tam hodil za nějaký dolar autem. Laguna je nádherná vodní plocha na dně bývalého sopečného krátera. Vesnice Quilotoa je ve výšce 4000m. Hrana kráteru je mezi 3800 a 4300m. Celá laguna se dá obejít po hraně kráteru. Je to asi 6ti hodinová tůra 7mil dlouhá. Ve vesnici je po pravé straně hned po příjezdu za závorou, kde se platí vstupné krásné ubytování s možností spaní v něčem jako hotelový pokoj, nebo ve venkovních dvoupatrových bungalovech s vlastními kamnami, kde si topíte. Kvalitní plná penze u místních indiánů je samozřejmostí. V Zumbahua je o víkendu obrovský indiánský trh.
Další zastávkou bylo turistické letovisko Jambelli. Z Quilotoa je třeba se vrátit do Latacunga, pokračovat do Ambato, odtama do Guayaquil a odsud do Machala. Z Machala z centra jezdí v pravidelném časovém intervalu lod na pláže Jambelli. Zde je zřejmě již poněkud slávou, nebo přírodní katastrofou zašlé letovisko, protože některé hotely jsou opuštěné a v polorozkladu. Na hlavní ulici ale několik stánků, hospod a hotelů funguje. Ta vede celou cestu podél krásné pláže. Po ní se dá jít dlouho na sever a na jih (nám se na konec dojít nepodařilo). Bydleli jsme v krásných klimatizovaných chatkách na čtyř nohách, které jsou mírně schované asi 300m od výstupové cesty z přístavu směrem vpravo, při pohledu od přístavu k oceánu. Místních jsme se zeptali komu to patří a ti už nás navedli. Okolní pobřeží je porostlé mangrovy, takže za několik dolarů nás místní vzal na pádlovací kanoe a jeli jsme do mangrovů, kde bylo spousta krabů, leguáni, ptáci a prý jeden krokodýl.
Dále za zastávku stojí určitě nádherné město Cuence. V něm jsou incké ruiny s přilehlým krásným muzeem. Centrum Cuency je plné krásných historických budov a čisté. Shodli jsme se, že bylo asi nejhezčím městem co jsme v Ekvádoru viděli. Nedaleko nad městem je ve výšce kolem 4000m položený národní park Cajas. Do Cajas dojedete z Cuency autobusem z hlavního autobusového nádraží.
Z Cuency jsme se autobusem přes Ambato, Puyo, Tena vydali do Cocy, která je nedaleko národního parku Cuyabeno. V Coce na turistickém infu u řeky jsme se doptali na výlety do Cuyabena a paní zavolala nějakého zprostředkovatele, který nás u sebe ubytoval a domluvil zájezd do Cuyabena. Následující den jsme tedy jeli dál autobusem do Lago Agria, kde jsme měli sraz s průvodkyní do Cuyabena. (zájezd by se dal možná domluvit i až v Lago Agriu. V případě zájmu mne kontaktujte, mám kontakt přímo na provozovatele lodge v Cuyabenu). Po srazu s průvodkyní jsme tedy jeli autem asi 2,5 hodiny směrem do Cuyabena a pak 2hodiny na motorovém člunu do Amaru Lodge, kde jsme byli ubytovaní. Ubytování bylo v krásných chatkách. Program v pralese byl rozmanitý a závisel na domluvě s průvodcem. Vydali jsme se jednou na koupání do velké laguny, chytali jsme piraně, lovili jsme v noci ryby mačetou, byli na denní procházce pralesem, sledovali ptáky, opice, sbírali bobule, byli na procházce nočním pralesem s čelovkami, která byla bezpochyby nejvíce zajímavá, protože v noci je v pralese vylezlá spousta hmyzu. za chatkami pravidelně v noci chodili kajmani. Z toalety jsem se s čelovkou díval do džungle, kde jim jen svítili oči.
Čas dovolené se už krátil a tak jsme se z Cuyabena vydali do Riobamby, která leží pod nejvyšší horou Ekvádoru, Chimborazem. Na Chimborazo jsme se chtěli pokusit vylézt. Bohužel týden před námi v cestě nahoru zabilo padající kamení mladého španěla, takže byl zákaz lézt tam bez průvodce. V kanceláři v Riobambě jsme si domluvili místního průvodce za 100USD a navypůjčovali jsme si nějaké vybavení. První den jsme dojeli autem z Riobamby do národního parku Chimborazo a pak už po svých do Whimperovy chaty ve výšce 5000m. chata je aspoň pro 30 lidí a my jsme tam byli sami. Byl tam jen pán z obsluhy. Chata je ale volně přístupná, nechtěl po nás ani žádné peníze za přespání. Uvařili jsme mu čaj a dali nějaké sladkosti a banány. Na pokus o vrchol jsme vyráželi už kolem půlnoci. Záměr byl být kolem 10hod ráno na vrcholu. Cesta vede z chaty v levé části stěny nahoru přímo a pak se ve výšce kolem 5700m stáčí doleva na hřeben. Místo před hřebenem je nejvíce nebezpečné, protože právě zde padá při nedostatku sněhu spousta kamení, právě zde kamení zabilo španěla a právě zde ve výšce 5500m jsme skončili i my, protože ve sprškách kamení jsme jít nahoru riskovat nechtěli. Zarazil to hlavně místní průvodce. Řekl že dál to nejde. Dostat se doleva na hřeben je tedy nejvíce nebezpečné a pak už by to mělo být „jen“ po ledovci, ale zato vcelku bezpečně až na vrchol.bohužel nám se tedy nezadařilo, takže jsme se vrátili zpět do chaty, chvíli jsme pospali a pak se vrátili stopem do Riobamby. Z Riobamby jsme se vrátili na posledních pár dní do Quita, odkud jsme ještě podnikly autobusem cesty do nedalekého Otavala (asi 2hod) na indiánské trhy. V Otavalu jsou ještě krásné vodopády s lázeňským parkem, kde jsou vybudování různé bazénky ve kterých se dá koupat. Dále jsme jeli na jih na Ciudad del Mundo – střed světa. Místo, kde prochází rovník a je tak možno stát jednou nohou na jižní a druhou nohou na severní polokouli.